Za sportovce mluví výsledky. Proto také jejich výkonnost umíme dobře porovnávat. Tenisté mají například žebříčky. Podle bodů, které dostali za své výsledky v posledních dvanácti měsících, se jejich umístění v žebříčku každý týden aktualizuje.
Čím jsou body v žebříčku pro tenisty, tím je pro vědce a vědkyně kvalita jejich publikací. Jenže otázka, na niž nelze odpovědět, zní, jak ji objektivně posuzovat.
Tím zcela nejhrubším kritériem vědecké práce je počet publikovaných vědeckých statí. Ten ale nemusí mít s kvalitou zhola nic společného, a proto se vědecký svět dívá na toto kritérium s velkým despektem. To, co chceme mnohem více, je kvalita. Ta však není snadno objektivně měřitelná. A tudíž se spoléháme na to, že nejcitovaněší časopisy, což jsou současně ty s největší mezinárodní prestiží, mají velmi přísná kritéria týkající se výběru publikovaných článků.
Při přijetí článku do dobrého odborného časopisu to chodí tak, že několik renomovaných a autorovi neznámých expertů je redakcí požádáno, aby kvalitu nabízeného textu nejprve posoudili. Tento proces se nazývá recenze. Například v mém oboru se do nejlepších časopisů světa dostane přibližně jeden z deseti až jeden z pětadvaceti článků, které redakce obdrží.
Z toho vyplývá, že zveřejnit vědeckou práci ve skutečně kvalitním časopisu je vždycky velký úspěch. No a ty texty, které se nedostanou do časopisů špičkových, či aspoň dobrých, bývají autory posílány do časopisů horších, anebo rovnou „predátorských“.
Takzvané predátorské časopisy jsou, řekněme, mnohem méně přísné při recenzním procesu. Tím umožňují autorům publikovat skoro cokoli, za což si současně nechávají zaplatit (v řádu jednotek až desítek tisíc korun). Hlavním principem jejich úspěchu je právě obcházení recenzního řízení. A někteří vědci na tento systém přistoupili, protože ke svému kariérnímu vzestupu publikace prostě potřebovali.
Přinejmenším posledních deset let se téma predátorských časopisů bere ve vědecké komunitě velmi vážně. A ten, kdo si s nimi někdy zadal, má značný reputační škraloup. Současně ale platí, že v nich někdy v minulost publikovali i někteří opravdu špičkoví vědci. Většinou se jim to stalo tak, že nedopatřením odeslali článek i do časopisu, který se později ukázal jako predátorský.
Zcela jiná situace však nastala u chvilkového kandidáta na post ministra pro vědu docenta Pavla Tuleji. Sociální síť pro vědce ResearchGate (obsahuje údaje o 25 milionech vědců) hodnotí Tulejovy publikace jako průměrně zajímavé. Nachází se přesně uprostřed hodnocených, na padesátém percentilu.
Ani s vědomím všech slabostí, které toto hodnocení má, nelze docenta Tuleju považovat za alespoň nadprůměrného vědeckého experta. A už vůbec nelze říct, že jeho publikace v predátorských časopisech byly nechtěným důsledkem vytíženosti dalšími stovkami článků, kvůli níž si na něco náhodou nedal pozor. Síť ResearchGate v souvislosti s jeho jménem uvádí pouze 37 publikačních položek.
Pro jisté pochopení souvislostí si ještě dovolím uvést příklady zajímavosti prací jiných známých českých ekonomů, jak je hodnotí síť ResearchGate. Miroslav Ševčík, jehož kauza tolik zviditelnila Vysokou školu ekonomickou, je na 42. percentilu. Bývalá prezidentská kandidátka Danuše Nerudová je na úctyhodném 86. percentilu a jiný bývalý prezidentský kandidát Jan Švejnar dokonce na 98. percentilu. Jinými slovy, profesor Švejnar patří mezi dvě procenta a profesorka Nerudová mezi čtrnáct procent vědců s nejzajímavějšími vědeckými pracemi podle tohoto hodnocení.
Tyto žebříčky nemají ani zdaleka přesnost těch tenisových. Objektivní posouzení kvality vědeckých prací je vždy zatíženo spoustou chyb a limitů. Nicméně alespoň nějakou, ač jistě nepřesnou výpovědní hodnotu nabízené měření má. Přinejmenším slouží k tomu, abychom byli střízliví. A aby ten, kdo ve skutečnosti hraje krajský přebor, nemohl být mylně označován za vědeckou hvězdu.
Bohužel právě tak vládní strana TOP 09 příchod svého nového ministra pro vědu a výzkum anoncovala. Možná právě v tom byl jeho hlavní problém. Protože jinak se stalo podivným zvykem, že ministři často nebývají experty ve svém oboru.
A ještě jeden obecný a velice důležitý problém kauza nepovedeného ministerského kandidáta ukazuje. Česká věda urgentně potřebuje přesun prostředků k vynikajícím vědcům. Není žádný důvod podporovat ty ostatní. Ale to by se od proklamací muselo konečně přejít k činům. Tedy k reformě české vědy.
