Mám úžasného manžela a dvě roztomilé dcery. Nejvíce si cením tepla domova a lásky, kterou mě zahrnuje můj manžel. Každý den se za to modlím a jsem spokojená s tím, co mám.
Neměla jsem jednoduché dětství
Jako nejstarší dítě v rodině jsem měla spoustu povinností, včetně starosti o oblečení, které později připadlo mé mladší sestře. Moje matka nikdy nepracovala a ani se nepřihlásila na úřad práce, protože litovala peněz na cestu do města.
Život nebyl lehký, ale nikdy jsem si nestěžovala. Můj otec, nesmírně pracovitý muž, se vždy staral o rodinu. Nepil alkohol, a tak se mu dařilo uživit nás. Obdivuji ho a stále si ho hrozně vážím. Pracuje jako zedník a vedle toho si přivydělával různými pomocnými pracemi. Byl vždy laskavý, nikdy nezvýšil hlas a měl na nás čas, i když byl unavený.
Rozhodla jsem se, že můj budoucí manžel bude mít stejné vlastnosti jako můj otec. Nechtěla jsem být s mužem, který by si mě nevážil nebo nemiloval naše děti.
Potkala jsem svého budoucího manžela
Po střední škole bylo obtížné najít si práci kvůli vysoké nezaměstnanosti v naší oblasti. Podařilo se mi uspět pouze jednou, když jsem se dostala na stáž, která ale neskončila nabídkou stálého zaměstnání. Díky tomu jsem však potkala svého budoucího manžela. V té době jsem pomáhala v kanceláři obecního úřadu, třeba jsem roznášel dopisy místním firmám a obyvatelům.
Jedno oznámení jsem doručovala také Františkovi (30). Byl umazaný, zrovna ležel pod autem a něco opravoval. Požádal mě o strpení, než se umyje. Měl příjemný hlas a přátelský úsměv. Možná nebyl moc hezký, ale něco na něm mě zaujalo. Nikdy by mě nenapadlo, že se setkáme znovu.
Když jsme se s otcem vraceli z nákupů, zaznamenali jsme klepání z motoru našeho starého auta. Zastavili jsme se v autoservisu, kde jsem dříve doručovala dopis. A tam jsem znovu potkala toho příjemného mladíka. Poznal mě. „Už jsme se viděli, ne?“ usmál se na mě.
Později, když jsem mu doručovala další dokumenty, řekla jsem si, že to musí být osud. „Do třetice všeho dobrého. Mohu vás pozvat na kávu?“ nadhodil a já souhlasila.
Požádal mě o ruku
Nikdy předtím jsem s mužem na kávě nebyla. Třásly se mi ruce, ale rozhovor byl příjemný a trval dvě hodiny. Po roce randění jsme se rozhodli, že je čas, abych poznala jeho rodiče. Byla jsem hodně nervózní, ale vše dopadlo dobře. Byli tiší a klidní, a přestože byli znepokojeni tím, že nemám práci, přijali mě.
To už jsem byla po stáži a bez práce, přivydělávala jsem si občas jako servírka na svatbách. I když to nebyl stálý příjem, věřila jsem, že každá příležitost se počítá.
„Jsi první dívka v mém životě… Nevím, jak by měla vypadat žádost o ruku. Ale auta mě zajímala více než ženy, až dokud jsem nepotkal tebe. Pak jsem si řekl, že to buď budeš ty, nebo nikdo. Vezmeš si muže, který je prostým mechanikem?“ zeptal se mě jednoho dne Franta.
Přikývla jsem, slzy štěstí mi tekly po tváři, protože jsem o svých citech k němu neměla pochyby. Od té doby uplynulo pět let. Dnes se starám o domácnost a děti, zatímco můj manžel živí rodinu.
Nemáme moc peněz
Žijeme skromně, dělíme se o dům s rodiči mého manžela, ale máme svůj soukromý prostor. Kuchyně je moje říše. Letos se nám díky pomoci mého otce povedlo obnovit fasádu a příští rok plánujeme vyměnit střechu.
Není lehké ušetřit, ale sním o tom, že jednou vezmu rodinu k moři. Moje dcery jsou často nemocné a doktor nám doporučil změnu klimatu, ale momentálně si to nemůžeme dovolit. Přesto věřím, že se naše finanční situace zlepší. Když přemýšlím nad tím, co mi život dal, nemám důvod si stěžovat. Doufám, že zažijeme ještě spoustu hezkých let…
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
